Sláva střední třídy

Kolik je “tak akorát” aneb mid-budget filmy, jejich nenápadný ústup ze slávy a následky disneyfikace.

Asi bych měl vzpomenout, že kromě mojí a Matějovy knihy Legendy akčního filmu jsem přispěl několika texty i do nedávno vyšlé nostalgické bichle Devadesátky ve filmu. Je v ní od všeho trochu, co se do téhle pro mnohé formativní dekády vešlo. A když jsem si tím před pár dny listoval, opět jsem si uvědomil, kolik se tehdy točilo filmů se středně velkým rozpočtem. Ve zbytku textu je budeme označovat jako mid-budget produkce. Kde se vzaly, kam zmizely, proč je potřebujeme a jak je dostat zpátky do oběhu? Dnešní text je plný přesných čísel i abstraktních úvah, dávných dojmů i čerstvých pojmů. Snad vám udělá radost v předvánočním shonu. Což mi připomíná, že příští týden vyjde pouze vánoční edice newsletteru pro všechny, ale ten další se můžete těšit na nějaký ten silvestrovský bonus. Boxoffice reporty vyjdou podle jízdního řádu a v ten povánoční týden se můžete těšit i na AMA seanci v chatu. Předplatitelé k tomu dostanou samostatné info a věřím, že se tam všichni sejdeme v hojném počtu. Byl by to takový hezký začátek nové interaktivní tradice.

A teď zpátky k tématu, které bude dneska trochu víc rozkročené, protože samotný terminus technicus mid-budget je obtížně definovatelný. Připusťme, že máme tři kategorie filmů - nízkorozpočtové (low budget), blockbustery (big budget) a něco mezi tím. Ta hranice se v průběhu dekád mění, někdy - jako v případě poslední pětiletky - se mění poměrně výrazně. Ve zmíněných devadesátkách jsme mohli za low budget považovat cokoliv pod pět milionů dolarů rozpočtu. Od pěti do padesáti byly mid-budgetovky, cokoliv výš už byl studiový projekt za velké peníze. Odtud lze posouvat branky směrem nahoru. Koncem devadesátek už tentpoles, opěrné blockbustery každého studia, bezpečně stály ke 140-150 milionům dolarů, takže mid-budget šplhal na rozteč 10-70 milionů, za což můžete dostat oscarové konverzační drama nebo skromný akčňák. Případně s tím zajedete do Francie a natočíte Pátý element.

Koncem devadesátek se do téhle kategorie vešlo 35 % filmů a díky mid-budgetům máme celou řadu ikonických filmů (Pretty Woman, Home Alone, Robin Hood: Prince of Thieves, Hot Shots, City Slickers, Hunt for Red October, Bad Boys). Bez mid-budgetů by nebyla ani Smrtonosná zbraň, ani Smrtonosná past. A pokračovat bychom mohli donekonečna.

Dnes lze mid-budget definovat jako rozpětí 15 - 80 milionů rozpočtu, ačkoliv tedy ve studiovém systému se stamilionový blockbuster už také považuje za mid a velké utrácení začíná na 150, přičemž letní filmy nejdou pod 200. Stejně tak dvacetimilionové festivalové indie s jedním, dvěma frontmany (typicky Linklaterův Hit Man s Powellem) už je spíš low. Doba pádí kupředu a všechno stojí hříšné peníze. Do téhle kategorie spadá pouhých 5 % produkcí! Ano, když vystoupíme ze studiového systému a započítáme i streamery, dostaneme se minimálně na dvojnásobek, ale i to má své háčky, jak si za chvilku povíme.

Ekonomický model se za poslední dvě dekády rychle změnil. Mluvíme o tom v newsletteru často. Příjmy z fyzických médií zmizely, prodeje televizních práv jsou rok od roku méně výnosné a TVOD prodej pár týdnů po premiéře nabízí jen zlomek toho, co prodeje DVD v době absolutního vrcholu. Studia se postupně učí nekřečkovat si drahé kinotituly jen pro sebe, ale půjčují je ve druhém distribučním okně i jiným platformám, ale jsou z toho opět jenom drobné. Když tedy mluvíme o tom, zda se film zaplatí nebo nezaplatí už v kině, má to zásadnější význam než kdy dřív.

Disney, konkrétně tedy Bob Iger, tohle viděl už z velké dálky, a chytře začal sbírat kameny nekonečna. Lucasfilm, Pixar, Marvel, nakonec i ten konkurenční Fox. Pochopil, že cesta kupředu je v eventových filmech, výlučně v tentpoles, co nalákají do kin obrovské davy. Začal se rýsovat typický čtyřkvadrantový film, o nějž dnes půlka Hollywoodu usiluje jako o etalon, co zaujme mladé i staré, ženy i muže… Můžeme se přít o tom, že takový film pro všechny je vlastně filmem pro nikoho - vanilkovou zmrzlinou, jež je zbavená jakékoliv ochoty překračovat nalajnované hranice, provokovat a překvapovat.

Účetní vám připomenou, že za show následuje business, tak se tomu v Hollywoodu říká. Pojďme si to ukázat na typickém příkladu série National Treasure, na jejíž třetí díl víc než dekádu čekají fanoušci, Jerry Bruckheimer i Nicolas Cage. A všichni marně! Proč? Čísla nelžou, bohužel: