Jediný důvod, proč jsou dnes filmy delší než dřív
Dvě zásadní otázky letošního léta. Proč má Oppenheimer tři hodiny a proč je pětatřicet ve stínu novým červencovým standardem?
Budete se možná divit, ale na obě otázky existuje jednoduchá i komplexní odpověď. Záleží, jak moc chcete jít do hloubky. Já bych si mohl obojí obhájit postupujícím věkem, kdy moje tolerance vůči vysokým teplotám a dlouhým stopážím postupně mizí, ale i když se délka blockbusterů řeší v každé druhé recenzi nebo v komentářích pod ní, a na filmových webech jsou populární i novinky o tom, jak bude ten či onen nadcházející film zdánlivě nekonečný, dlouhodobé statistiky stojí v opozici a boří aktuální dojmologii.
Už v roce 2019 si udělal britský producent Stephen Follows soukromý výzkum ohledně stopáží v posledních dvaceti letech, protože se zděsil tříhodinových stopáží Irčana, druhé kapitoly hororového To, nebo velkorysých Avengers: Endgame.
A vyšlo mu, že průměrná délka celovečeráku je celosvětově cca 97 minut (v Česku je to mimochodem 90 minut, podle datové analýzy Českého rozhlasu), ale když počítáme jen ty komerčně nejúspěšnější snímky (Top 50), dostáváme se na průměrných 115 minut a z toho 10 % titulů má přes 140 minut. V průměru jsou nejdelší filmy nominované na Oscara, tam to v období 1999 - 2018 vycházelo na 128 minut.
Ve Stephenově článku je také “vědecká” douška o tom, že jedinec, který vypije během prvních 60 minut tříhodinového spektáklu litrovou colu, nemá šanci neodejít v průběhu třetího aktu na záchod. Počítá se s průměrným zažívacím traktem, pokud jsou vaše svěrače nadprůměrné, nemáte se čeho bát. Tady však velikost prodávaného občerstvení a stopáže např. Oppenheimera moc neladí. Možná právě kvůli tomu sílí hlasy po zavedení přestávek jako v divadle. Jenže… kina by kvůli patnáctiminutové pauze sice vydělala víc na občerstvení, ale protočila by méně představení. A tvůrci by museli s podobnou pauzou počítat a pozastavit děj v ten správný okamžik. Není to nereálné, ale přestávky jako v dobách Pánů prstenů se asi jen tak nevrátí.
A vlastně k tomu není důvod, jak dodává - čtyři roky po Followsovi - český filmový vědec a badatel Radomír D. Kokeš. V rozhovoru pro Český rozhlas Radomír “Douglas” Kokeš vysvětluje, co vlastně považujeme za dlouhý film. V průběhu posledních dekád se to notně změnilo a samozřejmě záleží i na žánru, ale takhle to vidí Douglas: „Později se ten standard posunul z devadesáti na zhruba 106 až 120 minut, a pak dokonce na dvě hodiny až dvě hodiny a čtvrt. Takže co je delší než dvě hodiny a čtvrt, lze považovat za dlouhý film. Ovšem já vnímám tu důležitou hranici na dvou a půl hodinách, protože tam už to vyžaduje modifikaci klasických vyprávěcích postupů, které známe ze scenáristických manuálů. Tedy přidat nějakou dějovou linii, další postavy a podobně,“ vysvětluje pro Radiožurnál Kokeš.
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Hollywood 101 to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.