Fantastické filmy a kde je najít?

Jak studia dávají dohromady tentpoles a všechno ostatní… The Studio v tomhle trochu poodkrývá ty kosti distribučních kalendářů, ale pojďme si to projet hezky popořádku.

Původně měl být tenhle text jenom o stavu těch největších IP, kterými každý z velké studiové pětky disponuje. Jenže pak mi v tom všeobecném nadšení/rozjitření ze seriálu The Studio vlastně došlo, že pro spoustu lidí je to nahlédnutí do interních procesů velkého Hollywoodu “nové”, nebo minimálně neokoukané. A tak jsem si řekl, opakování je matka moudrosti. Možná není od věci na úvod probrat, proč vedení takového kolosu připomíná hraní deskových Monopolů.

Každý film v distribučním kalendáři studia má své místo, roli, ambice a příběh. Právě kvůli těm zákulisním kronikám jsem začal newsletter psát, před ním i točit MZ Live Speciály s Matějem Svobodou (a později i dalšími redaktory MovieZone), ostatně vydali jsme na toto téma i stále platnou knihu Továrna na sny. Není to jen o průšvizích a triumfech, ale i o často bizarních důvodech, proč to či ono vzniklo v té či jiné podobě. Než se dostaneme k těm cenným IP, z nichž studia rok co rok pletou tzv. tentpoles alias stanové tyče, co drží jejich šapitó pohromadě a vydělává na zbytek premiér, rád bych zopakoval, s čím se denodenně potýkají exekutivci, kteří musí s předstihem několika let plnit širší plán, rvát se o exkluzivní termíny premiér, IMAXy, lepší (dražší) kina, ale i inzertní prostor a sloty ve výrobním plánu hračkářských gigantů.

Řekněme, že jste průměrné bezejmenné studio a ročně plánujete uvést do kin 35 filmů. Musíte si rozmyslet, jestli půjdou všechny do širšího nasazení (2000+ kin), případně jestli je vyrolujete do pár desítek, a pak budete v případě zájmu postupně přidávat (i tom musíte mít domluvené dopředu). U blockbusterů se musíte porvat o všechna patra multiplexové hierarchie, abyste se dostali na těch 3500 až 4200 kin, což je to absolutní maximum.

Jak už jsem říkal, každý film má příběh. Každý lze s trochou fantazie zařadit do některého z následujících šuplíčků:

Adaptace knih, komiksů, videoher: Tady asi není potřeba zdlouhavě vysvětlovat, tohle je páteř hollywoodských IP už dobré čtvrt století. Marvel a DC mají svoje chlívečky jasně dané, ale existuje nepřeberné množství nezávislých labelů, sólových komiksových novel plus se každý týden na knižním trhu urodí tucet bestsellerů všech možných žánrů, případně můžete vrtat do relativně nové studny jménem videohry. Studioví nákupčí mají za úkol vyjednávat, licitovat, zabírat políčka neoraná. Každé studio má v šuplíku desetkrát víc věcí než v aktivní preprodukci, tj. často tu v development hell visí i dekády nejrůznější licence, za něž se platí desítky až stovky tisíc dolarů jen proto, aby na ně nemohl sáhnout nikdo jiný. Co kdyby se to jednou vyplatilo…

Rebooty, remaky, legacy sequely: Tohle už velmi úzce souvisí s dnešním tématem. Občas se studiu povede nějakou IP uspat nepovedeným sequelem nebo rebootem. Stačí sáhnout po jiném archivním kousku a trefu mimo terč na pár (desítek) let uspat. Však ona se ještě bude hodit. Někdy ji probudí onlinový trend, jindy přijde do hry díky úspěšné videoherní nebo seriálové větvi, viz. např. Scream, Ghostbusters, Mortal Kombat nebo Karate Kid. Každé studio má stážisty, co procházejí archivy, sledují cvrkot na internetu, nebo si platí ankety mezi běžným lidem, aby bylo jasné, jaká z dávno zapomenutých značek případně stále ještě rezonuje. Pak ji lze vytáhnout zpátky do kin v okamžiku nějakých kulatin, nebo když se vám povede přemluvit pár herců z originálu, aby přišli předat štafetový kolík omladině.

Adaptace seriálů: Studia se v televizních odnožích věnují i produkci seriálů, takže není bez šance, že tu a tam zkusí vytáhnout tuhle kartu. Málokdy se to povede bez razantního uhnutí k sebeshazování, viz 21 Jump Street, Baywatch, A-Team, nebo Charlieho andílci od McGho. Jindy je z toho spíš neinvenční ostuda (Power Rangers). A občas se povede udržet žánr a přerůst předlohu (Mission: Impossible, Star Trek, Equalizer).

Lifetime eventy, opravdové katastrofy: Některé příběhy píše sám život, správný exekutivec jen musí odhadnout, jestli lze železo kout, dokud je žhavé (Sully), nebo jestli je potřeba pár let počkat (United 93, World Trade Center). Ať už jde o národní katastrofy, romantiku z maloměsta nebo vyložený bizár či černou kroniku (true crime frčí nejen v podcastech), tady se loví jak ve snaze získat Oscary, tak stovky milionů na tržbách. Většinou ale spíš to první - velké příběhy a komorní dramata přece jenom lépe fungují v přízemnějším provedení, ač často hvězdně obsazeném. I ty největší hvězdy chtějí mít vedle vydělávání na složenky občas pocit, že jsou součástí něčeho s přesahem.

Životopisy: Tady navazujeme na poslední větu. Životopisy jsou zkratkou k soškám, ať už jde o velikány dějin nebo vynálezce pálivých chipsů či novozélandské důchodce na rychlých a nestabilních motorkách. Bez podobných ambic by byl filmový podzim o dost chudší.

Nákupy na fesťácích, odkup mršin odevšad: Každé slušně vychované studio má vlastní indie label, jakkoliv jejich sláva z devadesátých a nultých let už trochu pominula. Nahradily je nákupy/aukce na festivalových marketech, případně first-look dealy herců a režisérů, co ochotně vyluxují nejzajímavější premisy na trhu. Studia nicméně tuhle položku nezanedbávají. V jejích stájích se rodí černí koně a budoucí perspektivní režiséři.

Balíčky od herců/producentů, agentur: Kdo dneska neprodukuje, jako by nebyl. V topkách hereček a herců nenajdete snad jediného bez vlastního labelu. S pomocí agentury nebo kámošů pak tyhle hvězdy umí dát dohromady pitch deck, v němž jdou za studiem s námětem či scénářem a ambicí, která je často podpořena jejich vlastní účastí/participací na projektu. Jejich jméno pak do mixu nasaje zajímavého režiséra nebo další perspektivní herce, čímž se investice pojistí. Jde také o jistou formu zaháčkování - herec/režisér/scenárista neuteče jinam, protože má nadstandardní vztahy se “svým” studiem. Nemusí to být rovnou exkluzivní deal, ale prostě jen jistota dobrého bydla. Studio vám také může nabídnout bianco šek ve stylu “jeden pro nás, jeden pro vás” - odrežírujte generický blockbuster a podmínky dalšího projektu si můžete volně nadiktovat.

Hračky, stolní hry, geneze spotřebního zboží: Tady se dostáváme k těm na prvním pohled bizarním projektům, které ale při bližším ohledání dávají absolutní smysl! Ridley Scott adaptuje Monopoly? Další studio se vrhá po Whac-a-Mole? A kdo by ještě před pár lety věřil adaptaci Lega, Barbie, Super Maria, nebo Minecraftu. Jenže jde o zavedené značky, kde můžete doufat v cross-promo s původními tvůrci nebo širokou základnou merchandisingových partnerů. Investujete do již zařízeného podvědomí cílovky, případně surfujete na vlně generační nostalgie (i díky tomu fungovali Transformers na první dobrou). Kool-Aid v Rogenově seriálu je přesně tímhle typem projektu, který exekutivci pragmaticky castují a propagují s pomocí zažitých předsudků, zamlžené nostalgie a dobudovaného lore. Asi jako když Peter Berg natočil Battleship, klasickou hru Lodě, na způsob právě Bayových Transformerů.

Je to jako kdybyste adaptovali fenomén céček do celovečerního filmu na platformě napínavé celonárodní soutěže a s ní souvisejícího heistu, kde by céčka hrály zásadní, ale přeci jenom vedlejší roli. Nebo natočili blockbuster jménem Vitacit, o tom jak kdysi někdo sypký materiál na čištění tištěných spojů omylem nalil do skleničky s vodou a následně vypil. Generační nostalgie, nečekaná odhalení, raketový nárůst prodejů původního brandu!

Tak tolik na “úvod” k problematice plnění distribučních slotů. Jenom pro zajímavost, s výjimkou Sony (35 titulů), se všechna velká studia loni vešla pod dvacet distribučních premiér. Už dřív jsem zmínil, že Disney měl tucet premiér, ale z toho vlastně jen čtyři velké - Deadpool & Wolverine, Mufasa, Moana 2 a Inside Out 2. To bohatě stačilo na prvenství, byť těsné před Universalem, který nasadil šestnáct premiér, ale z toho jen pět opravdu velkých (Wicked, Despicable Me 4, Twisters, Kung Fu Panda 4 a The Wild Robot).